Můžu si říkat motorkářka… Překvapení za všechny

Už je to pět let a já pořád cítím tu chuť vítězství, kdy po několikaměsíční strastiplné cestě za mou vizí, jsem konečně zvítězila… Udělala jsem si řidičák na motorku … ÚPLNĚ POTAJÍ!

Pobavte se mým příběhem :).

MÁM HO! (1)
Přítel je motorkář a díky tomu jsme se poznali. Od samého začátku jsem s ním jezdila jako spolujezdec, ale nikdy mě nenapadlo, udělat si řidičák také. Na tu myšlenku mě přivedla až sestra, která chtěla, ať si ho uděláme společně. Já to pořád odkládala, tak si ho udělala sama, ale za rok na to jsem se pustila do akce také.

Před očima se mi vynořil obraz, jak přijíždím za nic netušícím přítelem, na jeho vlastní motorce. Představovala jsem si, jak bude stát jako opařený a nebude chápat, co se to děje, jak to, že jezdím. Tato vize se mi stala hnacím motorem k tomu, abych překvapení dotáhla, i přes všechny úskalí, do konce.

Probíhalo to následovně:

paper-283676_1280Přihlásila jsem se do kurzu, dostala harmonogram přednášek a jízd a tady celá sranda začala. Pokud se některý termín shodoval se dnem, kdy byl přítel v práci, tak to bylo bez problémů. Pak tady byly ale termíny, kdy byl doma a byla jsem tedy pod drobnohledem.

V té době jsem pracovala ve finančním oboru a dost jsem jezdila po schůzkách, takže jsem své výjezdy na přednášky nebo jízdy kryla tak, že jsem odešla oblečená v kostýmku a lodičkách. V autě před školou jsem se pak musela převlékat do normálního nebo motorkářského oblečení.

Na jízdy jsem si měla nosit vlastní helmu a motorkářskou bundu. Kurz probíhal na začátku jara. To je období, kdy se začíná oteplovat, ale na výlety na motorce to rozhodně není – určitě ne na té naší (silniční). Z toho vyplývá, že když si půjčím přítelovu helmu, tak by na to neměl přijít. To jsem byla velice naivní 🙂

Uběhl týden a přítel za mnou přišel s otázkou, jestli nevím, kde má helmu. Tou otázkou se mi rozlilo horko po těle, ale jako profesionál jsem zakryla zděšení, jen jsem na něj hodila pohled říkající, proč bych to měla zrovna já vědět. Ten mu naštěstí stačil a já měla pár hodin na to, rychle vymyslet co udělám. Přilbu jsem mu schovala do garáže a vzala si druhou, kterou vůbec nepoužíval (stříbrná, starší, potlučenější).

Pro tentokrát jsem z toho byla venku, přítel svou helmu našel v garáži a byl spokojený.

Za dva dny na to za mnou přišel, jestli jsem neviděla tu stříbrnou. Já opět zděšení, tentokrát jsem nevěděla, zda mám začít plakat, nebo se smát. Neřeknu Vám přesně mou reakci, ale dodnes si pamatuji, že jsme pro ni jeli 20 km k mým rodičům (mimochodem u rodičů nebyla, byla schovaná v kufru auta, ve kterém jsme jeli).

U rodičů:
Zazvonili jsme, rodiče otevřeli, přivítali nás a zatím co si s přítelem vykládali na dvorku, já jsem rychlým krokem zamířila dovnitř, vyskočila oknem ven na ulici k zaparkovanému autu, vytáhla helmu z kufru, vlezla zpět oknem do domu a s helmou vyšla na dvorek, abych mu ji předala.

Damotorcycle-655435_1280lší vtipné i nevtipné okamžiky:

  • Na první jízdě, po mně chtěl instruktor takové psí kusy, až jsem mu s tou motorkou spadla – zmáčkla přední brzdu a už jsem letěla přes řidítka.  Udělala jsem si pořádný šrám na noze (10 cm), kterou jsem nechala pod motorkou. Měsíc jsem si musela schovávat nohu (nesprchovat se spolu, nechodit nahá) a nosit kalhotové kostýmky.

 

  • Protože jsem si bundu i přilbu vozila v kufru auta, tak jsem musela střežit klíčky, dohlížet, aby nikam nejel autem sám, do kufru vždy všechno nakládat sama. Jednou se schylovalo k tomu, že budeme muset v kufru vést pasažéry.
  • Na zkoušky (písemné testy) jsem se učila vedle něj na posteli, s počítačem na klíně. Monitor jsem musela vždy otáčet tak, aby na něj neviděl. Prsty nachystané na klávesnicích Alt + Tab, pro rychlé překliknutí na jiné okno.
  • Na zkouškách jsem neudělala jízdy napoprvé (protáhlo se o další měsíc). Poplakat jsem si musela na parkovišti před supermarketem a domů přijít zase upravená, namalovaná a v kostýmku 😀

Všechno nakonec dobře dopadlo, přesně jak jsem si malovala v představách, se uskutečnilo. Na závěr jsem si zavolala na pomoc sestru, ta přijela na své motorce, já opatrně vytáhla přítelovu. Trochu jsme se projely a až jsem si na motorku zvykla, dostala ji trochu do ruky, tak se šlo na věc.

Sestra přítelovi nenápadně zavolala, že se mu dojede ukázat s novým přezutím, ať vyjde ven. Za pár minut jsme se sebevědomě vyřítily a výsledek? Úžasný! Nemohl popadnout dech, jenom žasl.

sestry v akci

Všechno to stálo za to. Už je to 5 let a já si vše docela detailně pamatuji dodnes, protože je to zážitek tak intenzivní, že dokonce při psaní těchto řádků pociťuji chvění.

Přála bych každému jednomu z Vás, takový zážitek zažít. V tu chvíli byste věděli, že překvapení musí být nutně součástí Vašeho života. Bez překvapení je život holý, fádní. Překvapení oživují vztah a  pobaví široké okolí, které na Vaše akce dlouho vzpomíná.

A co je pro mě důležité… žiji život, který bude zábava někomu vyprávět 🙂 třeba dětem…

Bc. Eva Macháčková

Miluji překvapení. Partnera překvapuji dnes a denně, a právě tato metoda dodává našemu vztahu šťávu. Baví mě dávat lidem návod, jak oživit jejich vztah, jak být pro svého partnera přitažlivější. Můj příběh si přečtěte zde >>
Autorka e-booku Oživení vztahu do 14 dnů>> E-book Vám dá poměrně jednoduchý, ale účinný návod, jak vnést do vztahu nový náboj. Rutině můžete říct sbohem, protože Váš vztah získá nový rozměr. Získáte vztah plný zábavy, energie, vztah plný nových začátků.

Komentáře

  • BobbuBrowne 02.05.2017 22:26

    Hello! Cool post, amazing!!!

Přidat komentář

* Nezapomeňte na povinné pole.